Malování je pro Kamila Kopeckého způsobem, jak se přiblížit tomu, co běžně zůstává skryté.
Nejde mu pouze o zachycení světa, který nás obklopuje, ale o hledání prostoru za jeho viditelnou podobou. Prostoru, který se někdy objeví ve snu, v tichu, v krajině, ve vztahu k druhému člověku nebo v okamžiku, kdy se na chvíli rozpustí hranice mezi tím, co je uvnitř nás, a tím, co existuje vně.
Tento pocit jej provází od dětství.
Už tehdy trávil dlouhé chvíle kreslením a pozorováním světa kolem sebe. Krajina u řeky, stromy, zvířata, voda a proměnlivé světlo pro něj nebyly pouze prostředím, ale zvláštním druhem přítomnosti. Pohyboval se přírodou tiše, téměř nepozorovaně, a učil se vnímat věci, které se neodhalují okamžitě.
Když později objevil knihy o józe a duchovní praxi, našel v nich potvrzení pocitu, který v sobě nosil dávno předtím – že realita je širší než to, co dokážeme zachytit smysly.
V jeho prvních olejových obrazech se už tehdy objevovaly světelné dveře a průchody do jiných prostorů.
Možná právě motiv průchodu je jedním z klíčů k celé jeho tvorbě.
Obraz se pro něj může stát hranicí i otevřenými dveřmi zároveň. Místem, kde se setkává skutečnost se vzpomínkou, tělo s krajinou, člověk s druhým člověkem a vědomí s něčím, co jej přesahuje.
Proto v jeho obrazech lidská postava často přestává být pouze tělem. Může se otevřít a odhalit další prostor. Uvnitř člověka může existovat krajina, světlo, jiná postava nebo celý příběh. Stejně tak krajina není jen místem kolem nás. Uchovává lidskou přítomnost, paměť a emoci a postupně se sama stává součástí našeho vnitřního světa.
Vnější a vnitřní prostor se tak navzájem prostupují.
Možná není možné přesně říct, kde jeden končí a druhý začíná.
Deset let života v Austrálii tento pocit ještě prohloubilo. Nekonečný horizont, oceán, světlo a syrová přítomnost přírody přinášely zkušenost prostoru, v němž lidská existence náhle získává jiné měřítko. Člověk už nestojí před krajinou jako její pozorovatel. Stává se její součástí.
Po návratu do Litomyšle se do Kopeckého obrazů začaly přirozeně spojovat různé vrstvy zkušenosti – krajina dětství, Austrálie, lidská blízkost, rodina, paměť, sny i otázky, které člověka provázejí celý život.
Tyto světy však na plátně nevytvářejí příběh s jednoznačným významem.
Spíše se vynořují jako vzpomínka.
Něco je zřetelné, jiné zůstává skryté. Některé motivy se objeví pouze na okamžik a vzápětí mizí pod další vrstvou barvy. Obraz se během práce proměňuje a často začne směřovat jinam, než malíř původně zamýšlel.
Právě tento okamžik je pro Kamila důležitý.
Okamžik, kdy přestává mít obraz zcela pod kontrolou.
Kdy malování není pouze vědomým rozhodováním, ale také nasloucháním.
Někdy má pocit, že vede obraz on. Jindy jako by obraz vedl jeho. Hranice mezi záměrem a intuicí se rozpouští a tvorba se stává zvláštním druhem rozhovoru, jehož smysl se často ukáže až později.
Kopecký se přitom nesnaží zobrazovat duchovní svět ani vytvářet jeho symbolický slovník.
Zajímá ho spíše samotná možnost jeho existence.
Tajemství, že za tím, co vidíme, může být další vrstva skutečnosti. Že lidské vědomí možná není uzavřeným prostorem. Že člověk, příroda a svět kolem nás nejsou tak oddělené, jak se na první pohled zdá.
Obraz se tak stává místem setkání.
Ne místem odpovědí, ale místem, kde se může na chvíli otevřít otázka.
Kdo jsme.
Co nás spojuje.
Co zůstává, když se na okamžik utiší svět kolem nás.
A zda právě v tom tichu není možné zahlédnout něco, co bylo přítomné po celou dobu.